k § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a § 48 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Byla-li informace o aktu, o němž má žalobce za to, že je nezákonným zásahem, publikována ve Sbírce zákonů, platí, že se o něm žalobce dozvěděl nejpozději v den rozeslání příslušné částky Sbírky zákonů (§ 84 odst. 1 s. ř. s.).
Zásahem podle § 82 s. ř. s. není vyjádření správního orgánu podané Ústavnímu soudu podle § 48 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Vyjádření žalovaného má svůj právní základ v § 48 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení všechny soudy, orgány veřejné správy a jiné státní orgány poskytují Ústavnímu soudu na jeho žádost pomoc při opatřování podkladů pro jeho rozhodování. Vyjádření orgánů veřejné moci mohou sloužit v řízení před Ústavním soudem jako důkaz (§ 49 odst. 1 téhož zákona). Svou obdobu má § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ostatně též v soudním řádu správním. Podle jeho § 74 odst. 1 předseda senátu může uložit i jiným osobám nebo úřadům, aby sdělily své stanovisko k věci.
Vyjádření podle § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však nemůže přímo, ale dokonce ani nepřímo nikoho na jeho právech zkrátit. Vyjádření nebylo zaměřeno přímo proti stěžovatelkám ani v jeho důsledku nebylo proti nim přímo zasaženo (srov. § 82 s. ř. s.). Jak správně uvádí žalovaný, vyjádření poskytuje pouze jeden z mnoha podkladů pro rozhodování Ústavního soudu. Ústavní soud z něj může vycházet, může jej však také naprosto ignorovat. Často ostatně nemusí být vůbec patrné, jakou roli vyjádření sehrálo, vše totiž odvisí od podoby právní argumentace toho kterého rozhodnutí Ústavního soudu. Určité nepřímé zkrácení na právech, ovšem opět jen v obecné rovině, nikoliv vůči individuální osobě, může představovat teprve rozhodnutí Ústavního soudu, a to tím, že zruší nebo naopak nezruší právní předpis jako protiústavní.
(Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. května 2013, sp. zn. 1 Aps 4/2013)
